Popis
Tulipány jsou vytrvalé cibulovité rostliny. Listy jsou jednoduché, střídavé, horní listy se postupně zmenšují oproti spodním, s listovými pochvami. Čepele listů jsou čárkovité, kopinaté až podlouhlé, někdy trochu ztlustlé, se souběžnou žilnatinou. Květy jsou poměrně velké, většinou jednotlivé na vrcholu stonku. Okvětí se skládá ze 6 okvětních lístků ve 2 přeslenech. Tyčinek je 6 ve 2 přeslenech, jsou volné. Gyneceum se skládá ze 3 plodolistů, je synkarpní, semeník je svrchní. Plodem je tobolka. Tulipány se množí cibulkami, které se oddělují od matečné rostliny (na podzim).
Dělení tulipánů
Rozlišujeme rané, středně rané a pozdní odrůdy tulipánů. Darwinovy hybridy mají pevné stonky, proto jsou vhodné k řezu. Liliokvěté tulipány dorůstají výšky 50 až 70 centimetrů a vyznačují se prohnutými okvětními lístky. Rembrandtovy tulipány okouzlují pestře pruhovanými nebo skvrnitými květy, což je způsobeno úmyslnou, neškodnou virovou infekcí. Tulipány Viridiflora mají bílé , žluté nebo červené květy se zelenými proužky. Neobvyklé papouškovité tulipány jsou hustě plnokvěté a mají kadeřavé okvětní lístky. Třepenité tulipány, které bývají většinou červené, se vyznačují jemně roztřepenými okraji okvětních lístků.
Druhy tulipánů
Rozšíření ve světě
Je známo přibližně 100 až 150 druhů tulipánů. Původní oblastí výskytu tulipánů je pravděpodobně Čína, konkrétně jižní svahy Pamíru. Odtud se květina rozšířila (pravděpodobně obchodními karavanami) do Turecka, severní Afriky, Anatolie, Íránu a Japonska na východě. Většina druhů pochází z pohoří Pamír a Hindúkuš a kazašských stepí. Jinde jsou však hojně pěstovány a občas i zplaňují. Tulipány byly v oblibě u sultánů Mohameda II. (1451 – 1481) a Sulejmana Velikého (1520 – 1566). Čeští zahradníci jsou pyšní, že na dvoře císaře Rudolfa II. v Královské zahradě u letohrádku královny Anny vysadil hradní zahradník první tulipány v Evropě. V Botanických zahradách v Evropě se první tulipány objevily v císařské botanické zahradě ve Vídni. První cibule obdržel správce a botanik této zahrady Charles de l’Ecluse od velvyslance rakouského císaře v Turecku. Nizozemský zahradník si tehdy přivezl několik cibulek domů a věnoval je univerzitě v Leidenu. Tam se začaly tulipány pěstovat a staly se velmi populární. Bohatí měšťané byli ochotni za cibulku zvláštní odrůdy tulipánu platit i zlatem. Cena tulipánů v Nizozemsku prudce rostla. Tulipánové šílenství vyvrcholilo v únoru 1637, kdy nastal krach na komoditní burze. Hodně milovníků tulipánů tehdy zkrachovalo. Turci dodnes říkají tulipánům „lalei“. Jméno tulipán, které se používá na západě, vzniklo omylem. V 16. století napsal rakouský vyslanec na dvoře tureckého sultána dopis svému císaři, ve kterém mu referoval o tom, jak si tuto rostlinu Turci oblíbili. Jejich květ popsal jako vzhůru nohama obrácený turecký čepec – tedy turban neboli tuliban. Vznikla tak zkomolenina slova a změna názvu na tulipán.
Rozšíření v ČR
V ČR není původní žádný druh. Tulipán lesní (Tulipa sylvestris) a tulipán zahradní (Tulipa × gesnerana) jsou hojně pěstované druhy a v okolí lidských sídel občas i zplaňují.
Anatomie
Jedna „větev“ korála není oproti všeobecnému pohledu jen jeden jedinec, ale miliony geneticky identických polypů. Rozlišují se živočišní koráli (stromově se větvící), jakožto organismy skryté uvnitř korálové trubičky a např. pomocí vějířků filtrujících vodu na jedné straně, a rostlinné stromatolity, které nejsou nijak skryté, ale žijí na povrchu svých vlastních minerálních výměšků, tvoříce tak naopak kulovité kolonie.
Symbióza
I když se mohou koráli živit planktonem, většinu jejich potravy jim obstarávají symbiotické řasy, zooxantely. Proto koráli většinou rostou v slunných mořích (do 60 m), aby zajistili dostatek světla pro řasy. Někdy je však možné najít zvláštní korály bez endosymbiontů i v hloubce 3 000 m a dokonce i na arktických Aleutách. Korály s endosymbionty označujeme jako hermatypické, bez nich jako ahermatypické. Ahermatypičtí koráli se musí uživit samostatně, mohou ale pronikat do jiných míst než hermatipičtí.
Symbionty korálů jsou obrněnky, které mohou tvořit až tři čtvrtiny biomasy korálu. Od svého endosymbionta získávají koráli až 90% organických látek, díky čemuž se mohou bohatá korálová společenstva tvořit i v živinami chudých tropických vodách.
Odumírání obrněnek je příčinou jevu známého jako bělení korálů, které se projevuje zbělením korálu. Korál bez endosymbiontů je výrazně oslaben, neroste a hrozí nebezpečí jeho úhynu, což má za následek destrukci celého útesu. Obrněnky odumírají nejčastěji z důvodu zvýšení teploty vody, znečištění či infekce patogenem.
Využití ve šperkařství
Tvrdé vnější schránky některých druhů korálů různých odstínů typické červené barvy se již od pravěku využívaly jako oblíbený šperkařský materiál, a to jak k výrobě jednotlivých částí náhrdelníků (z toho český výraz korál, korálek), tak k výzdobě předmětů z jiných materiálů (především kovových) vykládáním.
| návštěvníků stránky | |
|---|---|
| celkem | 186 521 |
| tento týden | 516 |
| dnes | 110 |
