Popis
Dospělí jedinci dosahují délky 3,5 až 7 metrů a váží 160 až 180 kilogramů. Hlava o délce až 130 centimetrů je zakončena čelistmi, jejichž délka může být téměř jeden metr. Z nich vyrůstá přes sto velmi ostrých zubů, které jsou jejich hlavním nástrojem pro obstarávání potravy. Zuby na horní a dolní čelisti vyrůstají vzájemně posunuté, takže při zavření čelistí zapadají mezi sebe. Na vrcholu hlavy jsou posazeny vystouplé oči; ve spojení s jejich ostrým zrakem gaviálům umožňují pozorovat okolí zpod hladiny vody, i když zbytek těla je ponořen. Oči jsou vytočeny do stran, takže přehlédnou široký úhel bez otáčení hlavou. Jsou kryty jednak šupinatými víčky, jednak průhlednou blánou, kterou gaviáli přes povrch očí přetahují jako ochranu, jsou-li ponořeni pod vodu.
Dospělí samci mají na čenichu na konci horní čelisti chrupavčitý výrůstek zvaný ghara (v hindštině „hrnec“). Kromě funkce odlišení samců slouží i při dorozumívání zvířat jako rezonátor.
Nohy gaviálů jsou málo vyvinuté a proto jsou na souši neobratní. Jsou však opatřeny plovacím kýlem a ploutevním lemem, díky čemuž gaviáli výborně plavou. Napomáhá jim při tom i dlouhý ohebný ocas, který je zploštělý ze stran a shora lemovaný řadou dobře viditelných hrotitých šupin. Ocas dosahuje až poloviny délky celého těla a díky jeho příčným pohybům mohou gaviálové rychle plavat vpřed i obratně zatáčet.
Způsob života
Nejvhodnějším přirozeným prostředím jsou členité řeky s velkým průtokem vody, strmými břehy, mělčinami, tůněmi a ostrůvky. Zde tráví dospělí gaviálové většinu času a loví; jejich potravu tvoří převážně ryby. Žijí v harémech – samci se obklopují několika samicemi. Samice hloubí v písčitých březích jámu, do níž kladou vejce a poté ji opět pískem zahrnou. Okolo hnízda pak hlídkují až po dobu tří měsíců, než se z vajec vylíhnou mladí gaviáli. Po vylíhnutí se mláďata přemístí do vody a zůstávají zpočátku v péči rodičů kteří je hlídají, krmí a vozí na zádech nebo na hlavě.
Rozměry
Vzhled
Slon africký má silnou, ale pružnou kůži šedivého až šedohnědého zbarvení bez srsti. Chlupy má jen na konci ocasu. Na celém těle je pokrytý hmatovými chloupky, které jsou více koncentrované na chobotu. Mezi charakteristické znaky patří dva citlivé „prstíky“ na konci citlivého chobotu, který slouží k dýchání, čichání, pití, sprchování a podávání potravy. Dalším výrazným znakem jsou obrovské silně prokrvené ušní boltce na jeho velké hlavě, pomocí nichž ztrácí mnoho přebytečného tepla, a předchází tak přehřátí během horkých afrických dní. Má vysoké nohy a štíhlou postavu, čelo ubíhající dozadu a prohnutý hřbet. Samec i samice mají kly, které rostou celý život. Největší kly, jaké byly u slona zjištěny, měřily přes 3 metry a vážily přes 100 kg.
Sloni mají velmi jemný čich a dobrý sluch, kterým vnímají i pro lidi neslyšitelné infrazvuky (5-24 Hz), jimiž se dorozumívají na velké vzdálenosti. Navíc díky tomu sluchem vnímají i otřesy půdy, způsobené například pohybem vzdálených zvířat, a zaznamenávají změny atmosférického tlaku.
Tato zvířata, i když jsou schopná běhat velmi rychle, upřednostňují spíše chůzi přibližně stejně rychlou jako u člověka. Na zem totiž při pomalejší chůzi našlapují měkce a pohybují se téměř neslyšně. Došlapují jen na konečky prstů srostlé rosolovitým vazivem do polštáře, který tvoří celé „chodidlo“ a slouží jako tlumič
Způsob života
Afričtí sloni jsou společenská zvířata a drží se pohromadě ve vysoce organizovaných skupinách tvořených deseti až dvanácti samicemi a jejich mláďaty. Skupinu vede dominantní samice, která je spřízněná se všemi členy stáda. Tyto rodinné skupiny se někdy dočasně shromažďují do stád o několika stech kusů. Samci žijí stranou v mládeneckých skupinách, starší jedinci pak samotářsky. Dospívají ve věku 25 let. V době páření přicházejí samci na krátkou dobu do stád, a soupeří o možnost spáření se samicemi. Sloni mají i velmi vyvinuté sociální cítění. Když někdo ze stáda zemře, ostatní sloni truchlí.
Stádo slonů dovede překonávat značné vzdálenosti, ale drží se při tom v blízkosti vody, protože každý slon potřebuje denně pít až 130-190 litrů vody a rád se koupe. Když je voda dost hluboká, ponoří se až na dno a dýchá jen chobotem, který slouží jako periskop. Při koupání na své tělo chobotem nastříká bahno z břehu a chrání se tak nejen před obtížným hmyzem, ale i proti přehřátí organismu v horkých dnech.
Dorozumívání
Sloni se potřebují dorozumívat a činí tak hlavně při hledání potravy v lese, když na sebe členové stáda navzájem nevidí. Vydávají hluboký bručící hlas, který se dříve považoval za kručení v břiše, ale dnes se ví, že ho slon vydává kloktáním v chobotu. Když je slon spokojený, mručí tlumeným zvukem, ale když se vyleká, prudce a krátce zatroubí.
Mladí samci se při bojových hrách staví proti sobě a zamávají choboty. Pak se proti sobě rozeběhnou a začnou se choboty přetlačovat. Když se ani jednomu nepodaří druhého přetlačit, vrátí se oba zpět na původní místo a souboj začnou znovu. Dominantní jedinec si ve skupině zjednává pořádek jen zatočením chobotu nebo zvířením prachu. Někdy je při tom slyšet i sloní troubení.
Potrava
Sloni jsou býložravá zvířata. Jejich jídelníček závisí přímo na tom, kde se zrovna jedinec nachází. Všichni ale musí denně spořádat až 225 kg potravy. Takto velké množství potravy musí požírat 15 až 18 hodin denně. Z toho jim zbudou jen přibližně 4 hodiny denně na spánek. Potrava navíc není v těle dobře zpracovávaná a zužitkuje se jen z 35-40%, takže slon vyprodukuje denně až 180 kg trusu a 40-60 litrů moči.
Potravu si slon podává chobotem až do jícnu. Má málo zubů, navíc stoličky důležité pro drcení rostlinné potravy má jen čtyři. Potravu tak může jen rozžvýkti, proto má slon tak malou účinnost trávení. Když ztratí všechny zuby, nemá už v tlamě moc možností potravu rozžvýkat a slon umírá hlady, protože žaludek nerozžvýkanou potravu nerozloží. To se stává zhruba v 70 letech sloního věku.
Popis
Barva srsti: bělavě-šedý odstín s tmavými skvrnami, na zimu zesvětluje a tak splyne s okolím.
Rozšíření a biotop
Vyskytuje se ve střední, jižní a východní Asii. Žije na útesech, skalních hřebenech, rozvolněných jehličnatých lesích až do nadmořské výšky 5000 m. Patří mezi málo živočichů, kteří jsou schopni žít v tak vysoké nadmořské výšce.
Způsob života
Irbis připomíná levharta velkou šíří potravního spektra. Jeho kořistí jsou např. kozorožci, velekuři, jaci, divoké ovce, kozy, svišti, pišťuchy, zajíci a ptáci. Při nedostatku potravy nepohrdne ani hraboši. Irbis je samotář.
V ČR jej v současnosti chovají zoologické zahrady v Ostravě, Liberci (první český odchov), Jihlavě (nejvíce odchovů), Plzni (odchov 2008), Ústí nad Labem (odchov 2009) a Chomutově. První česká mláďata z poloviny 70. let v královédvorské zoo nebyla odchována.
Ohrožení irbise
V současné
době je irbis na střední úrovni ohrožení. Stalo se tak proto, že byl dříve hojně loven pro svou
krásnou hustou srst, ze které se vyráběly zimní kožichy. Irbisovi jeho srst slouží nejen jako
ochrana před zimou, ale též jako maskování ve sněhu.
Zajímavosti
Irbis je velká kočka s největším akrobatickým nadáním. Ke skákání i šplhání po kolmých skalních stěnách má uzpůsobené zadní nohy. To mu pomáhá při stopování kořisti. Život ve vysokohorských podmínkách mu umožňuje prostorná nosní dutina, která ohřívá vdechovaný vzduch. Když chce šelma spát, skryje se ve skalní dutině, jeskyni nebo opuštěném supím hnízdě, svine se do klubíčka a obtočí se huňatým ocasem, aby jí nebyla zima.
Popis
Dospělý jedinec má hnědé peří na těle a bílé na hlavě a ocasu. Ocas nemá příliš dlouhý a jeho tvar poněkud připomíná trojúhelník. Samci i samice jsou zbarveni stejně. Zobák, pařáty a duhovky má orel bělohlavý svítivě žluté. Na neopeřených pařátech má krátké silné prsty s velkými drápy. Drápem na zadním prstu probodává životně důležitá místa na těle oběti, zatímco předními prsty ji drží nehybnou. Má velký zobák hákovitého tvaru se žlutým ozobím.
Nedospělý jedinec má hnědé peří s bílými skvrnami až do svého pátého (výjimečně čtvrtého, vzácně i třetího) roku, kdy pohlavně dospívá. Od orla skalního (Aquila chrysaetos) se nedospělí orel bělohlavý liší více vyčnívající hlavou, větším zobákem a rovnějšími a při mávání ztuhlejšími křídly. Také u něj peří kompletně nepokrývá pařáty. Orel bělohlavý je velký pták s délkou těla 70–102 centimetrů, rozpětím křídel 1,68–2,44 metru a hmotností 2,5–7 kilogramů. Samice je zhruba o čtvrtinu větší než samec, průměrná hmotnost u nich je 5,8 kg a u samců 4,1 kg. Rozměry těla se mění podle zeměpisné polohy – nejmenší jedinci žijí na Floridě, kde samec jen výjimečně přesahuje váhu 2,3 kg a rozpětí křídel 1,8 metrů, a naopak největší žijí na Aljašce, kde velká samice může přesáhnout i váhu 7,5 kg a rozpětí 2,4 metrů.
V přírodě se dožívá průměrně dvaceti let, ti nejstarší mohou žít až třicet let a v zajetí ještě déle. V jednom případě se jedinec chovaný v zajetí v New Yorku dožil 50 let. Stejně jako rozměry je i délka života ovlivněná místem výskytu.
Vydává slabé cvrlikající zvuky, které jsou u mláděte pronikavější než u dospělého.
Chování
Je to velmi dobrý letec, který se vznáší na tepelných vzdušných proudech. Normálně při vodorovném letu dosahuje rychlosti 56–70 kilometrů za hodinu a když nese rybu, tak 48 km/h. Při ponoření letí rychlostí 120–160 km/h, i když se zřídka kdy ponořuje vertikálně. Je částečně stěhovavý, to ale záleží na místě výskytu. Když má na svém území přístup k otevřené vodě, zůstává tam celý rok, ale když vodní plocha přes zimu zamrzá, migruje na jih nebo na pobřeží. Migruje především přes den, kdy slunce vytváří tepelné proudy, které orel bělohlavý využívá.
Potrava
Většinou loví ryby, ale jinak je jeho strava různorodá. V severozápadním Pacifiku tvoří většinu jeho potravy pstruzi a lososi.
Může se živit i mršinami, a to hlavně v zimě – ty mohou dosahovat až velikosti velryb, ale orel bělohlavý upřednostňuje mršiny kopytnatců a velkých ryb. Někdy přežívá na stravě kradené z kempů nebo smetišť. Ze savců loví hlavně králíky, zajíce, mývaly, ondatry, bobry a kolouchy jelenovitých, z ptáků pak potápky, alky, kachny, racky, lysky, volavky a husy. Většina živé lovené zvěře nedosahuje velikosti orla, ale byly zaznamenány útoky např. na volavku velkou nebo i na labutě. Normálně se živí i plazy, obojživelníky a korýši (hlavně kraby).
Ryby loví tak, že se snese nad hladinu a rybu chytí svými drápy. Při jedení si ji chytne jedním pařátem a druhým jí trhá tělo. Na prstech má speciální výběžky, které mu umožňují rybu uchopit. Stejné výběžky má i orlovec říční.Orel bělohlavý má velmi silné drápy; byl dokonce zaznamenán případ, kdy letěl s téměř sedmikilovým jelencem ušatým. Někdy, když je ryba příliš těžká, stáhne orla pod vodu. Ten se pak může zachránit, ale někteří se utopí nebo utonou v důsledku podchlazení. Při boji o potravu většinou zvítězí nad ostatními mrchožrouty nebo zvířaty pojídající ryby, např. kojoty, liškami, krkavci, racky, supy a dalšími dravci. Může ho pokořit jiný orel bělohlavý nebo orel skalní. Žádný z těchto druhů není dominantní, výsledek záleží na konkrétních jedincích. Orel bělohlavý někdy krade ryby a další potravu menším dravcům, např. orlovci říčnímu. Tomuto jevu se říká kleptoparazitismus. Zdravého dospělého jedince žádný jiný živočich za účelem potravy nenapadá, je na vrcholu potravního řetězce. V jednom případě dospělý orel bělohlavý utrpěl otřes mozku po nárazu sokola stěhovavého, jehož hnízdo prohledával, a několik dní poté zahynul.
| návštěvníků stránky | |
|---|---|
| celkem | 166 440 |
| tento týden | 242 |
| dnes | 69 |
